Na portále Učitel21 pravidelně zveřejňujeme rozhovory se zajímavými osobnostmi vzdělávání. Tentokrát jsme realizovali rozhovor s Jaroslavem Valou z katedry českého jazyka a literatury. Jak by měla vypadat smysluplná výuka literatury na základní škole? Co může děti ke čtení přivést, co je naopak spolehlivě odradí? A jak se proměňuje didaktika literatury?
Pane docente, Vy působíte na katedře českého jazyka a literatury a specializujete se na didaktiku literatury. Zároveň jste absolventem studia na stejném pracovišti a můžete dobře srovnávat. Jak moc se během let proměnil obsah didaktiky literatury a její důležitost?
Řekl bych, že velmi výrazně. Ale netýká se to pouze didaktiky literatury, platí to o oborových didaktikách obecně. Dnes už neplatí, nebo spíše neměl by platit postup, že učitel žákům základní školy přednáší učivo a oni se to zpaměti naučí. Někteří učitelé dříve nedělali ani to a jejich výuka byla založena na předčítání z učebnice. Říkali žákům, jaké pasáže si mají podtrhnout a naučit. V přírodovědných předmětech se mi dnes líbí pojetí badatelsky orientované výuky, které vede žáky k aktivnímu poznávání a učení.
V didaktice literatury jde o podobný princip – žáci by neměli pasivně sedět a opisovat z tabule zápisky o autorech a jejich tvorbě. Ve středu zájmu by měl být zajímavý umělecký text (nebo kniha), který je adekvátní věku a čtenářské vyspělosti žáků. Text, nad kterým společně přemýšlejí, sdílejí své postřehy, myšlenky a prožitky z četby. Text, který jim ukáže, že čtení nemusí být nudná a úmorná dřina, ale který je naopak vtáhne do imaginárního světa. Měli bychom dětem ukázat, že je čtení může bavit, že jim může přinést silné emoce i životní poučení; že v něm mohou najít oblasti a témata, která se jich osobně konkrétně dotýkají. A díky tomu se třeba dozví i něco o sobě.
Ve své odborné činnosti se zaměřujete na oblast recepce poezie u žáků základních a středních škol. Můžete vysvětlit, co všechno do této oblasti spadá? Jaké výzkumné problémy sem patří?
Souvisí to částečně s předchozí odpovědí. Výuka by se měla soustředit především na texty, které jsou adekvátní osobnostní, intelektové a čtenářské zralosti žáků. Termínem recepce rozumím čtenářské přijetí konkrétního uměleckého textu: nakolik je pro čtenáře srozumitelný, zajímavý, podnětný, emociálně působivý a čtenářsky přitažlivý. Zmíněné výzkumy tedy ukazují, s jakými typy textů si žáci poradí lépe a jaké jsou pro ně v daném věku příliš obtížné. Platí to o poezii i próze.
Na středních školách se ve výuce literatury běžně postupuje chronologicky, což znamená, že se žáci nejdříve setkávají s těmi nejnáročnějšími texty (starověk, středověk), které jim berou chuť číst. Naopak k nejnovější literatuře se učitelé často ani nedostanou. O zaměření výuky literatury na středních školách dost vypovídá katalogu požadavků k maturitní zkoušce, kde v sezamu děl najdeme především díla stará a ještě starší.
Celý rozhovor nejen o vývoji didaktiky literatury, o recepci textů mezi žáky či o práci s čítankami ve školách si můžete přečíst na portále Učitel21.